Pracovní doba je veškerá doba, v níž je zaměstnanec povinen vykonávat pro zaměstnavatele práci (tedy i práci přesčas), a doba, v níž je zaměstnanec na pracovišti připraven k výkonu práce podle pokynů zaměstnavatele.

Stanovená týdenní doba je základní pracovní doba, která činí 40 hodin týdně (v dvousměnném pracovním režimu 38,75 hod. týdně a v třísměnném a nepřetržitém režimu 37,5 hod. týdně). Pracovní dobu rozvrhuje zaměstnavatel a určí začátek a konec směn.

Zaměstnavatel je povinen vést u jednotlivých zaměstnanců evidenci pracovní doby (odpracované směny, práci přesčas, noční práci, dobu v pracovní pohotovosti). Na žádost zaměstnance je povinen umožnit mu do ní nahlédnout a pořizovat výpisy. Forma evidence pracovní doby není stanovena.

Je známo, že práci přesčas a práci ve dnech pracovního klidu lze nařídit jen výjimečně. Délka směny nesmí přesáhnout 12 hodin. Odpočinek mezi směnami je stanoven na 11 hodin. Zdánlivě jasné a jednoduché, jenže mnoho lidí má nerovnoměrně rozvrženou pracovní dobu, zaměstnavatel jim nařizuje přesčasy, a oni si neví rady s tím, co je ještě akceptovatelné a kdy už zaměstnavatel porušuje zákon. A navíc, zákoník práce připouští řadu výjimek. Pracovník například ve skutečnosti pracuje v jednom dni místo 12 hodin i 16 hodin a je to podle výkladů některých právníků ještě v souladu se zákoníkem práce, protože zaměstnavatel může v tomto případě nařídit 4 hodiny práce přesčas, i když zásadám bezpečné a zdraví neohrožující práce to příliš neodpovídá. Ale stále ještě bude dodržen minimální odpočinek mezi směnami, který může být, pokud nejde o zaměstnance mladistvého, ve výjimečných případech zkrácen na 8 hodin a doba týdenního odpočinku z 35 hodin na 24 hodin. S tím, že takto zkrácený odpočinek musí být prodloužen o dobu zkrácení tohoto odpočinku v následujícím období. Pokud zaměstnavatel rozvrhuje zaměstnancům stanovenou týdenní pracovní dobu nerovnoměrně na jednotlivé týdny, průměrná týdenní pracovní doba se musí vyrovnat za období nejvýše 26 týdnů po sobě jdoucích (kolektivní smlouva může stanovit až 52 týdnů).

Dny pracovního klidu jsou dny, na které připadá nepřetržitý odpočinek zaměstnance v týdnu a svátky. Stanovená týdenní pracovní doba nebo dohodnutá kratší pracovní doba zaměstnance se v týdnu, na který připadne svátek, nekrátí. Pokud zaměstnanci v důsledku svátku odpadne směna a zaměstnanec v tento den nepracuje, posuzuje se tato doba jako výkon práce a zahrnuje se do odpracované doby, protože svátek se považuje za výkon práce. Připadne-li naopak svátek na den pracovního volna zaměstnance, nemá to na jeho týdenní pracovní dobu vliv.

Podle zákoníku práce platí, že za dobu práce ve svátek přísluší zaměstnanci dosažená mzda a náhradní volno v rozsahu práce konané ve svátek, které mu zaměstnavatel poskytne nejpozději do konce 3. kalendářního měsíce následujícího po výkonu práce ve svátek nebo v jinak dohodnuté době. Za dobu čerpání náhradního volna přísluší zaměstnanci náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku. Zaměstnavatel se může se zaměstnancem dohodnout na poskytnutí příplatku k dosažené mzdě nejméně ve výši průměrného výdělku místo náhradního volna. Z uvedeného vyplývá, že za dobu práce ve svátek zaměstnanci přednostně přísluší náhradní volno, zatímco u práce přesčas se přednostně vyplácí příplatek.

Zdroj: praceamzda.cz

Související školení s JUDr. Petrem Bukovjanem:

22. 10. JAK SE VYHNOUT CHYBÁM V PRACOVNĚPRÁVNÍCH PÍSEMNOSTECH – AKTUALITY A NOVINKY Z PRACOVNÍHO PRÁVA

21. 11. a 12. 12. PRACOVNĚPRÁVNÍ SPECIÁL S JUDr. BUKOVJANEM (dvoudenní vzdělávací program)